Hokejová báseň v Partizánském

 

Již delší dobu sledujeme HK Iskra Partizánske a zamýšlíme se nad tím, jak je možné, že téměř celé Slovensko běduje nad nedostatkem dětí a jejich nezájem o hokej. Iskra je výjimkou, potvrzující pravidlo. Sledovali jsme mnoho dětí v přípravce, ale i trénink y starších dětí a musíme konstatovat, že Partizánske má hokejistů dosti. Pokusili jsme se zjistit, proč se o hokej v Partizánském tolik zajímá mládež a proč to v klubu tak šlape, a vyzpovídali jsme funkcionáře, trenéra i rodiče.

MUDr. Július Grznár – prezident klubu

Můžete nám říci, jak jste se dostal k hokeji?

Já jsem od malička hrál hokej ve Slovanu Bratislava, ale to byl úplně jiný Slovan, než je dnes. Od malička nás cepovali, doslova nám uklízeli v hlavách, neexistovalo nepozdravit trenéra či funkcionáře, nesměli jsme se mezi sebou hádat a učili nás k obrovskému respektu k soupeři a tato škola mne strašně poznamenala na celý život. Naučil jsem se, že hokejista musí přijít na stadion jako věřící chodí do chrámu, s úctou a obrovskou pokorou. Přesně tak, jak to dodnes dělá česká hokejová ikona Jaromír Jágr, který dlouho před tím, než se ostatní chystají na zápas, sedí na stadiónu a má své duchovno. Vzpomínám si na spoluhráče Mariána Šťastného, kterého trenéři nechali klidně za trest sedět dvě třetiny, pak ho pustili na led a on dal 3 góly. A troufám si říci, že Marián z této výchovy pak těžil celý život. Ano, učili nás korektnosti, to je pravda, ale na ledě jsme nesměli uhnout ani o píď. Na ledě jsme byli bojovníci a neznali jsme bratra. Nekompromisně, ale s úctou a pokorou.

     V roce, tuším, 1972 jsme hráli se skvělou partou v Praze na mistrovství Československa, pak jsem přešel do A-týmu a s ním jsme vyhráli Spengler CUP. Moc si vážím Vlada Dzurillu, který byl skvělý gólman a stál za každým našim úspěchem, skláním se před trenéry jako byli Ján Starší a Karel Gut, oba rozdílní svým přístupem, ale rovní, poctiví a pracovití chlapi.

Ano cítím z Vás, že máte stále v hrudi to staré slovanistické srdce, ale dnes sedíme v kanceláři prezidenta Iskry Partizánske, jak Vás sem osud zavál?

Víte, já v té době studoval vysokou školu, chtěl jsem se stát zubařem. A tak se to jednou sešlo, že jeden den jsem dostal od děkana na vědomí, že hokej na špičkové úrovni a studium lékařství nejde zrovna moc dohromady. No a druhý den mi v klubu řekli na rovinu, že mám dát přednost studiu, přeřadili mne do B týmu a bylo vybavené. Rodiče se museli z Bratislavy přestěhovat do Partizánského za prací, já s nimi a jsem tam, kde dnes jsem. Zde jsem hrál jako hráč, působil ve všech funkcích a dnes jsem prezident klubu.

Jak se vlastně dokázali to, že z malého městečka se stal slovenský vzor výchovy mladých hokejistů?

Víte, v žádném případě to není má zásluha, ale je to zásluha kolektivů lidí, kteří milují hokej a kteří se před léty sešli, řekli si, co chtějí dokázat, zvolili si jasný cíl a metody, které se postupem času dopilovávaly, a hlavně si tvrdě za svým cílem šli a jen proto dnes jsme tam, kde jsme.  Celé rodiny se musely obětovat a to nejen časově, ale mnohdy i finančně. Dokonce i má manželka byla jeden rok předsedkyně klubu a já jí budu celý život vděčný za její podporu a obětavost.

     Možná se na mne někdo bude ze zdejších zlobit, ale celá naše výchova má základ v dávných dobách, v dobách starého dobrého Slovanu Bratislava, ale je to tak, co jsem tehdy dostal, nyní se snažím předat dál. Výchova mladých hokejistů je vlastně velmi jednoduchá. Dejte jim dobré podmínky, dejte jim vzory, dejte jim upřímnost, dejte jim spravedlnost a hlavně chovejte se k nim tak, jak chcete, aby se chovali oni k Vám. A DĚTI Vám to vrátí a vracejí i s úroky. Vytyčte jim jasné a srozumitelné hranice, spravedlivě, platící pro každého a oni se velmi rychle adaptují. Nedělejte rozdíly mezi Petrem a Pavlem, mezi bohatým a chudým, v hokeji jsme si každý rovni. Neřešte problémy jiných klubů, soustřeďte se na svou práci, nezaobírejte se věcmi, které nemůžete změnit, naučte sebe i děti, co znamenají slova pokora a úcta. To je náš recept a zdá se, že funguje, což dokazují úspěchy zejména v Orange Cup, což je pro nás měřítko úspěchu.

   Další z velmi důležitých věcí je spolupráce a podpora města. I zde nám to funguje k naprosté spokojenosti. Město je pro nás velmi důležitým spojencem, bez kterého bychom nemohli mít tak velkou mládežnickou základnou, bez kterého bychom nemohli vytvořit dětem skvělé podmínky, které v našem klubu mají. Děkuji městu, děkuji panu primátorovi za obrovskou podporu!!

Přestože máte skvělé podmínky pro děti, přesto Vám odcházejí do jiných klubů…

   Ano, to je pravda, děti, u kterých je talent na trochu vyšší úrovni, nám utíkají do jiných klubů. Pravda, stojí za tím rodiče, kteří jsou přesvědčení, že tam budou mít lepším předpoklady k hokejovému vývoji svých dětí. Ano, je nám to vždy líto, že odcházejí, ale takový je život, taková je doba. Je těžké něco vysvětlovat, ale z mnoha zkušeností vím, že mnohým dětem je to na škodu. Pro nás je ale důležité, aby rodiče i děti věděli, že pokud z různých důvodů neuspějí, že se mají kam vrátit. Čekáme zde na ně a klidně mohou pokračovat tam, kde skončili.

V poslední době panuje móda, že do práce klubů i trenérů hlasitě mluví rodiče, jak je to ve Vašem klubu?

   Ano tuto skutečnost jsme zaznamenali, ale u nás si rozhodně do věcí mluvit nenecháme. Jdeme tou cestou, že trpělivě rodičům vysvětlujeme to či ono, někdy opakujeme stále dokola věci dávno vyřčené, ale rozhodně si do hokejové výchovy mluvit nenecháme. Pokud bych měl volit mezi rodičem a trenérem, pak zodpovědně říkám, že přednost má u mne trenér. Vím, jak pracují, jaké mají vzdělání a zkušenosti, jak se chovají k dětem i jaké mají výsledky a za všemi rozhodně stojím. Nikdy nedopustím, aby rodiče, nebo jejich peníze rozhodovali o tom, kdo, kde a kdy bude hrát. I rodiče musí projít určitou výchovou, aby pochopili, že hokej není kroužek. Ale naše rodiče musím moc pochválit. Nevím, zda je to naším přispěním, či mimořádnou hokejovou vyspělostí našich rodičů, ale snaha o rodičovský diktát je u nás minimální a pokud se nějaká objeví, daří se nám ji udusit v zárodku.

Pojďme k Chára Cup, který dostal od naší společnosti Superturnaje.cz nejvyšší ocenění SUPERTURNAJ.

Ano Chára Cup je již tradiční turnaj, který pomalu ale jistě roste z mladého chlapce do puberty. Vznikl jako podání chlapské ruky se Zdenom a my se celé ty roky snažíme, abychom dělali čest jeho jménu. Za ty roky se dobře známe a o Zdenovi i jeho otci mohu hovořit pouze v superlativech. Snažíme se, aby turnaj byl každý rok perfektně připraven, aby na něm hráli zajímaví soupeři a aby splňoval ty nejvyšší kritéria. V době tohoto rozhovoru se ještě hraje tento ročník a my již organizujeme Chára Cup 2019.

Děkujeme za rozhovor

Poznámky redakce

Během turnaje Chára Cup 2018 jsme se snažili proniknout do zákulisí Iskry Partizánske a nikdo před námi nic neskrýval. Bavili jsme se s trenéry, rodiči i dětmi a všichni, bez vyjímky, hodnotili práci a podmínky v klubu jako vynikající. Neměli nám zapotřebí  lhát, či mazat med kolem úst. Pohodu a mraky dětí v každé kategorii jsme viděli na vlastní oči. Jediná věc, která nás mrzela je absolutní nezájem slovenských médií o jeden z nejlepších turnajů na Slovensku. Všichni mají plnou hubu keců o správné výchově mládeže, ale noviny či televizi plní zejména tragédiemi, vraždami, neštěstím. Pravda, kdo by četl o tom, že se někde podařilo a daří pozitivního….